Krásné Velikonoce aneb Průchod údolím stínu smrti vede ke světlu

Velikonoce jsou egyptsky Pa-Khonsu, hebrejsky Pessach, řecky Pascha a latinsky Pachons. Anglicky Easter má stejný kořen jako slovo East - východ, kde vychází slunce. Český výraz označuje velikou noc smrti a vzkříšení.

Každý si původ Velikonoc vykládá jinak, různá společenství se přou o prvenství a pravý původ. Je to typicky lidské. Ale je to jedno. Jestli je to pohanský kult, nomádský svátek (krev beránka rozetřená po veřejích chrání obyvatele domu před Zlem), židovský Pesach (domy svého národa v Egyptě při hubení prvorozenců ušetří Hospodin), nebo křesťanský svátek je fuk.

Nejspíš raní křesťané přijali starobylou pohanskou praxi. Symbolický příběh starověku o smrti syna Slunce na kříži souhvězdí Jižního kříže a jeho znovuzrození je prostý. Syn zvítězí nad silami temnoty. Slunce svítí a lidé se radují.

Existuje mnoho takových příběhů spasitelů, kteří vstali z mrtvých.

Jedním z nejstarších je mýtus o staroegyptském bohu Hórovi. Hór a jeho oko byly symboly života a zmrtvýchvstání. Narodil se prý 25. prosince.

Bůh Mithra, Nepřemožitelné slunce, má jméno odvozeno zřejmě z několika náboženství před Kristem, např. od indo-íránského solárního božstva a jeho stoupenci oslavovali jarní rovnodennost. Také se prý narodil 25. prosince.

Sumerská bohyně Inanna neboli Ištar, byla pověšena na kůl a vstala z mrtvých. Vrátila se na zem z podsvětí.

Božské dítě Dionýsos děkuje za zmrtvýchvstání své babičce. Přivedl k životu i svou matku Semelé a vyvedl ji na Olymp. Řeky byl ctěn jako bůh veškerého růstu v přírodě, píle a dovedností při pěstování plodin, přinášel osvěžení, zdraví a radost ze života, podněcoval lásku, inspiraci, tvůrčí a věštecké nadšení.

Bohyně Kybelé z Frýgie, Velká matka bohů, měla milence Attise, zrozeného z lůna panny, umíral a každoročně vstával z mrtvých. Jarní svátek začínal Dnem krve na Černý pátek a po třech dnech vrcholil radostným zmrtvýchvstáním. V Řecku byl zaveden kult Kybelé již v archaické době, v Římě na sklonku 3. století před Kristem.

Staré pohanské astroteologické náboženství oslavovalo symboliku každoročního znovuzrození Slunce. Křesťanství v tom pokračuje tzv. Zvěstováním Panny Marie, to je početím Ježíše 25. března, v den jarní rovnodennosti. Přesně devět měsíců poté, 25. prosince se jí narodí dítě. Slavíme Vánoce.

Na Vatikánském pahorku se prý raní křesťané dohadovali s pohany o pravého Boha. Křesťanství se nakonec s pohanským svátkem smířilo a Velikonoce oslavuje. Mnoho církví slouží bohoslužby za úsvitu, což jsou zjevně oslavy Slunce. Víme, že datum Velikonoc není pevně určeno a řídí se fázemi měsíce. Jak pohanské :o).

V každém případě je čas svátku. Čas ctít období obnovující život a přirozeně vítat kvetoucí jaro. Zima skončila a slunce se znovu narodilo. Jeho božské paprsky na nás začínají svítit. Můžeme oslavovat.

Kdo vykročí přes bludné kořeny temných a zkreslených hodnot našeho světa, aby zasadil a pěstoval nové možnosti, svítí sobě i druhým na cestu. Bloudíme ve tmě. Jen v temnotě se ale dotkneme své bolesti a můžeme ji přijmout. Až pak projdeme.

Moc kapitálu, slábnoucí pozice kultury a nedostatek uznání prostých ctností nás vede do temnoty, ale také ke změně. Jak projdeme tímto temným údolím je na každém z nás. Diskuse o politice nás jistě nezachrání. Velikonoce nás vybízejí k vykročení novou cestou. Cestou k sobě samým, cestou ke světlu. Cestou k čemukoliv opravdovému, jakkoli si to kdo nazveme. Ještě stále čekáme, kdo za nás vstane z mrtvých a vydá se hledat nové, důstojnější místo člověka? Nebo již známe svůj nový směr, objevujeme vlastní síly a schopnosti znovuzrození a chystáme se na nové dobrodružství?