Konečně přes padesát aneb Nemusíte samozřejmě čekat tak dlouho.

Když mně bylo přes třicet, četla jsem knížku Konečně přes čtyřicet. Obsah si už pamatuji jen matně, ale název mě inspiroval. Po čtyřicítce to opravdu stojí za to. Pokud někdy řešíte zbytečné ptákoviny, padesátka je bezkonkurenční

Začíná vám záležet na důležitějších věcech, než je třeba to, jak právě vypadáte nebo jak o vás někteří lidé smýšlejí. Už s tím stejně moc nenaděláte. A tak to tak trochu necháváte být. Je to obrovská úleva. Otevřou se vám nové dveře. Zaměříte se více na obsah, než na formu, víc na sebe, než na druhé. O svou schránku pečujete, to ano, ale začne vás víc zajímat, jestli to dobře funguje hlavně uvnitř. Jestli zvládáte fyzicky všechno stejně dobře jako dřív. A když se vám to nezdá, je naděje, že pro to něco uděláte. A pak se cítíte lépe. Paradoxně třeba i lépe, než předtím.

Vnitřní plamen, který zažehnou vaše zájmy a vaše pozornost, vám sálá z tváře, pokud se ovšem dobře vyspíte. Vypadáte čím dál tím víc jako to, co děláte a jak žijete. Má to svůj smysl a může to být obrovská motivace. Vidíte, co se dá vytvářet a měnit. Všechno, čím jste a co máte.

Bilancujete. Ne, nebudeme si to zastírat, občas to uděláte. Abyste mohli lépe plánovat dál. Máte přece před sebou druhou půlku života!

Když vidíte všechno dobré, čím jste se stali a k čemu jste dospěli, může vás to naplnit velkou silou. I když se tak právě dnes, nebo letos, zrovna necítíte, víte, že jste to stále stejní vy a že v tom můžete pokračovat, že na to můžete navázat. Je pravděpodobné, že se vám bude dařit lépe a lépe, protože už trochu víte, jak na to. A pokud jste prozíraví, nebudete vycházet z minulých zkušeností, protože si uvědomíte, že vás mohou brzdit.

Už víte, že se může stát v podstatě cokoliv a že to můžete ovlivnit. Začnete chtít tohleto dělat víc. Co kdybyste upustili od všech proti, které vám bránily v těch nejodvážnějších krocích? napadne vás. Co kdybyste přestali myslet na to, jaké to bude s těmi ostatními a jak to v dané situaci zvládnete, ale mysleli na to, jaké to bude s vámi, jak vy to budete mít sami se sebou? Jak to zvládnete vy, když to uděláte? Jak se na to budete dívat, jak se vám to bude líbit, jak se přijmete a jestli vás to obohatí? Všimněte si, přesně tyhle otázky si klademe, když se bojíme, jak nás a to, co děláme, přijme okolí.

Co kdybyste se tím svým okolím stali vy? Co kdybyste zkusili hrát ty okolo, posoudili si to sami a taky si vždycky uvědomili, jak se vám to líbí nebo ne. Vám. Tak ten odvážný krok totiž uděláte, nebudete váhat. A pak můžete sledovat, co skutečně udělají druzí. Než to ale dokončíte, zapomeňte na ně.

Je to ten nejlepší dárek, který si můžete k padesátinám dát. Začněte myslet na sebe. Ale vážně. Jen na sebe. Zdá se vám to sobecké? No tak to máte blbé. Nikdy to neuděláte. A nikdy nezjistíte, jaké to je. Jaké by to bylo kdyby…

Postavte se na hlavu. Je to zdravé. Zkuste udělat něco, co jste dosud neudělali. Je to zábava. Je to opravdová legrace. Je to adrenalin. A jaký. Překročte čáru, za kterou se nesmí. Stejně ani nevíte, kdo ji tam nakreslil. Ani to nezjišťujte, je to k ničemu. Jen ji prostě ignorujte a uvolněte své kroky.

Nekoukejte si pod nohy, ale podívejte se tam, kam chcete dojít a pak koukejte trochu před sebe, dopředu. Abyste viděli, kam jdete. Když tam to hovno neleží, tak do něj nešlápnete, takže pod nohy si koukat nemusíte. To akorát dostanete křeč do krku, budou vás bolet záda a zase to budete muset kurýrovat. Jo, je to skvělé, že už i to sebe-léčení jste se naučili, ale není lepší to nepotřebovat? Jděte s hlavou vztyčenou, hleďte dopředu a dělejte kroky tím směrem - dopředu. Když do toho přeci jenom šlápnete, tak to ještě nerozmazávejte, stejně už to i tak dost smrdí. Běžte dál, omyjte to, osuší se nebo opadá, už se o to nestarejte, hlavně zas koukejte, kam jdete.

A vnímejte, fakt vnímejte, jak se u toho cítíte. Nechte to tak. Netlačte na to, neschovávejte to, nevyhýbejte se tomu. Vnímejte, co cítíte. Pomůže vám to vybírat si cestu. Další kus cesty si vyberete podle pocitu. A budete tomu věřit. Někdo se zasměje? Nevěří tomu? Nebaví ho to? Že prý nejste realista, nestojíte nohama na zemi? Hm. No a co? Nechte ho tam stát. A klidně se vznášejte v oblacích. Pokud vám to opravdu dělá dobře.

Rozeznávejte. Rozeznávejte hlavně to, co vám dělá radost. Vám. Ne vašim blízkým, vaší rodině, vašim přátelům, těm okolo. Rozeznávejte, co dělá radost vám. Zdá se vám to zase sobecké? To máte zase blbé. Neuděláte to. Nebudete přece blázen, že jo! No, to se nic neděje… Chápete to? - Nic se neděje. Nic neuděláte. Nic se nestane. A pak umřete. Stáří se vám zakousne do zadku a pak umřete. Nebo si uděláte radost. A pak taky umřete. Ale stane se něco úžasného. Nejenom vám.

Kartička číslo jedna, mám ji z jednoho vzdělávacího programu, říká, že „Pokud rozpoznáte, co je to nejlepší pro vás, důvěřujte, že to bude vždy to nejlepší i pro všechny ostatní. A to i v případě, že oni to nevědí, nebo to případně nechtějí…“ Zjednodušte si život. Hned na začátku. A když to nejde na začátku, tak teď. Můžete to udělat kdykoliv. I v padesáti. I potom. Kdykoliv. Ale stihněte to. Uděláte tím radost sobě i druhým.

P.S. Já přece nikde neřekla, že je mi přes padesát.