Oddanost

Už jen to slovo! Je jako slib, jako spojení. Ztotožnění s tím, co dělám a kým jsem. Oddanost sobě. Odevzdání a důvěra. Je to vztah. A není. Není rozdílu mezi tím, čím jsem JÁ a čím je TO. Jsem TO JÁ.

Oddanost je jako víra a přitom totální bezvěrectví. Absolutně něčemu věříme a přitom nepotřebujeme věřit ničemu. Protože to víme. Být oddaný znamená vědět. Být si jistý. Být si jistý ve své nejistotě. Tak, že nemůžeme jinak.

Přiznám se, že mě k napsání článku inspirovala videa na YouTube. O jedno se s Vámi podělím. To, co v něm je, je geniální. Jako všechno, co vznikne z oddanosti. Z absolutní oddanosti čemukoliv.

Řeknete, a co když jsme oddáni něčemu špatnému, nějakému zlu? I to funguje. Neříkám, že je to dobré. Říkám, že je to dokonalé. Všechno má svůj smysl. Svět je tvořen protiklady. Abychom viděli Boha, potřebujeme ho nějak určit. Daří se nám to, když známe protiklad. Určíme ho pomocí zla. Vidíme rozdíl a jsme klidnější. Ale zpátky k oddanosti.

Vincent Van Gogh, královna Alžběta, Emil Zátopek, Nikola Tesla, Ema Destinová, Johann Sebastian Bach, Maja Plisecká, kterou uvidíte tančit v 61 letech umírající labuť. A také vy nebo já ...... někdy. Každý z nás dokáže být oddaný.

To jsou ty chvíle, kdy zapomínáme sami na sebe, abychom mohli být sami sebou.

Jsou to chvíle, kdy k sobě nemáme žádný vztah. Kdy se k sobě nevztahujeme. Kdy se nehodnotíme, kdy na sebe nekoukáme ani s obdivem, ani skrz prsty. Je to tehdy, když si neuvědomujeme vůbec nic, jen jsme. Přijímáme to, co plyne naším prostřednictvím. Celý Vesmír takhle funguje.

A my o to usilujeme. A to je právě ten háček! Usilujeme. Na to není potřeba žádná síla. Na to je třeba se síly vzdát. Přijímat. To, co je. I to, co není. A nehodnotit ani sebe. Nic.

Pak se stane, že jsme oddaní. A tak se nám věci daří. Děláme je spontánně. Jako miminko, když křičí, protože má hlad a směje se, protože má radost. Jako květina, když voní. Jako člověk, když žije a tvoří. Přirozeně. To je oddanost.

Jako když chodíme po zemi. A je nám tak akorát. Občas si vyskakujeme. Pak zase dopadneme nohama na zem. Nesnažíme se létat. Jen se to zkrátka někdy stane. Že létáme. Vysoko, s hlavou v oblacích. To když jsme oddáni tomu, čím jsme.

https://www.youtube.com/watch?v=Luz5g-doa34