Zimní Slunovrat

Přišel po špičkách. Rodí se nové světlo na Zemi. Je náš, když to víme. Vědomě hledíme do bíle-fialkových mlhovin a vidíme ho v nich. Svého mistra. Máme šanci zmoudřet a dozrát.

Kdo z nás je schopen toho využít? A proč? Pro spásu světa? Pro svoji spásu? Nebo jen tak, pro nic za nic?

Promrzlí nasáváme jemné barvy slunovratu. Je příslibem a závazkem. A my se nechceme vázat. Tak často odkládáme všechno pro svou volnost a náš život je pak prázdný. Bez závazků je to přeci hračka. Ne tak docela - prázdnota nás tíží a my stále hledáme, co by nás naplnilo.

Přitom stačí jediný pohled, jediné rozhodnutí. Váháme. Ještě stále máme strach. Bojíme se sami sebe a svádíme to na ostatní, na svět a jeho nespravedlnost. Ale pravda, kterou hledáme, je v tom, co se ještě nestalo. Nabízí se nám šance ji zažít.

Buďme trpěliví a pokládejme nohy na Zemi jednu po druhé. V plynulých krocích zhmotňujeme sen. Otevřme se novým příležitostem a nehledejme předem těžkosti tam, kde je lehkost bytí. Požádejme svého vnitřního průvodce, uznejme autoritu a nechme se vést. Nemůžeme sejít z cesty. Právě svítá. Stačí se k ní jen rozhodnout.

Zjednodušte vše, co je možné.